LCD Soundsystem – This Is Happening
Za projektem LCD Soundsystem stojí dva šikovní producenti James Murphy a Tim Goldsworthy. Tihle dva newyorští patrioti patří už od samého počátku mezi nejvýraznější persóny na scéně. „This Is Happening“ je nástupce alba „Sound Of Silver“, díky němuž se duo stalo velebenou lahůdkou kritiků (vlivný server Pitchfork jim dokonce přisoudil prvenství v prestižním žebříčku nejlepších desek roku). Spojili na něm taneční elektroniku s indie rockem a stejného receptu se drží i na novince. První reakce jsou opět nadšené a není se čemu divit. LCD Soundsystem jsou prvotřídní kuchaři a mistři oboru.
Crystal Castles – Crystal Castles
Názvem nenázvem druhého alba si kanadští popoví teroristi Crystal Castles docela zavařili. Už jejich vynikající debut z roku 2008 totiž neměl žádný, tudíž je poněkud obtížnější orientovat se, o kterém z nich je vlastně řeč. Na prvním posunuli hranice , když s nevídanou lehkostí naučili zarytého alternativce tancovat na „pokleslé“ disko. Na dvojce celý koncept dotáhli k dokonalosti. Primitivní eurodanceové melodie, povědomé samply (ústředním motivem skladby „Year Of Silence“ je hlas Jónsiho ze Sigur Rós), strašidelné syntezátory, zvuky starých herních konzolí v netradičně melancholickém kabátku producenta Ethana Katha a expresivní vokál divoké Alice Glass. Taneční pop, který už nemůže být popovější, přestože není levný ani hloupý.
Booka Shade – More!
Walter Merziger a Arno Kammermeiter pod značkou Booka Shade operují už od devadesátých let. Jejich zvuk se samozřejmě vyvíjel a vyvýjí s dobou, ale podstata jejich tvorby zůstavá neměnná. Patří mezi pionýry německého techna a jeho odnoží (minimal, tech-house). Věhlas a slávu mimo německé hranice jim přinesl přelomový hit „Body Language“ z roku 2005. Od té doby se těší nálepce „němečtí Underworld“, se kterými několikrát vyrazili i na společné turné. U nás se zastavili již vícekrát, naposledy v rámci putovního festivalu Electronic Beats na počátku května.
Foals – Total Life Forever
Oxfordští Foals nejsou z těch, kteří by se báli jít neprošlapanými cestičkami. Nechtěli být další krátkodechou britskou kytarovkou. Ke kytarám tedy přidali saxofon a jakoby nesouměrně skočný rytmus (ustálila se škatulka math-rock). Ze studia odporoučeli nejvýznamnějšího producenta současnosti Davida Siteka z TV On The Radio a druhé album nahráli ve Švédsku. Skandinávský vzduch přinesl do jejich zvuku zadumanost a chladivou poetiku. Celkově působí o něco dospěleji, ale o výbuchu nějaké experimentální avantgardy nemůže být řeč. Pořád se jedná o anglický kytarovkový pop. Ten ovšem stojí o třídu výš než stávající konkurence.
CocoRosie – Grey Oceans
Kdysi někdo někde poznamenal, že hudba CocoRosie zní jako hip hop ve dvacátých letech minulého století. Tenhle lehce teatrální výkřik je samozřejmě přehnaný, ale jisté podobenství s realitou v něm vyčíst lze. Sesterské duo rádo experimentuje, takže u nich není nijak překvapivé , že desky například nahrávají ve vaně s pískacími kachničkami. Všemožně efektují vokály - mladší ze sester Bianca disponuje hlasem za který by mohla žádat tantiémy Björk a starší Sierra je zase vystudovaná operní pěvkyně. Rády svoje hudební nápady vykreslují neobyvyklými barvami. Orientální loutna si podává ruce s elektronickými sekvencery a snová psychedelie volně přechází v šansonově existenciální melancholii. „Grey Oceans“ je jejich čtvrté album a nahrávání probíhalo na pěti různých místech, mimojiné třeba v Reykajvíku nebo Paříži.
The National – High Violet
S pátou řadovou deskou potvrzují američtí The National svůj status indierockových ikon. Na úplném počátku byla láska k Joy Division. Jejich inspirace však na rozdíl od půltuctu stylově spřízněných kapel, nebyla nějak okatá. Zpěvák Matt Berninger jednoduše disponuje hlasem, který nebožtíka Curtise připomíná hloubkou. Od té doby však doba pokročila. The National se stylově vytříbili a nyní se nacházejí někde na půl cesty mezi alternativním smutnorockem a svižným folkem. Nemalou zásluhu na tom mají také přizvaní hosté Bon Iver a Sufjan Stevens (ten hostoval už na předešlém skvělém albu „Boxer“). „High Violet“ je album, jehož nejvýraznějším argumentem je opravdovost a to je aspekt v dnešní době zdaleka ne samozřejmý.
The Dead Weather – Sea Of Cowards
Od debutu „Horehound“ neuplynul ještě ani celý rok a americká superkapela The Dead Weather už se tasí s druhým počinem „Sea Of Cowards“. Superkapelou jsem je nenazval z nedostatku invence ani fanouškovské zaslepenosti, ale proto, že charakteristika tohoto termínu k nim sedí jako k málokomu. V čele stojí hypertalentovný leader rockových White Stripes a Raconteurs - Jack White, za mikrofonem vřeští zhýralá femme fatale Alison Mosshart z The Kills, kytaru má na starosti Dean Fertita z Queens Of The Stone Age a na basu hraje kolega Jacka z Raconteurs Jack Lawrence. Blues a jižanský dřevní rock, při jehož poslechu nelze nevzpomenout na veterány typu Led Zeppelin a v některých momentech třeba až Black Sabbath. Nejde ale o žádný revival, na to je hudba The Dead Weather příliš soběstačná.
Joanna Newsom – Have One On Me
Joanna Newsom je nevyzpytatelná. Co také čekat od slečny, co si kariéru vybudovala na precizní hře na harfu a hlasu, který buď milujete nebo nenávidíte. Nic mezi tím. Bývá jí předpovídána velká budoucnost a hovoří se o talentu rodícím se jednou za pár let. Vedle Animal Collective je to právě ona, kdo přivádí kritickou obec k extázi a nutno říci, že právem. Od prvních krůčků , kdy bývala škatulkována jako hlavní hvězda tzv. antifolkové scény (s Coco Rosie a Devendrou Banhartem), se dokázala etablovat mezi solitéry a elitu. Novinka „Have One On Me“ je určená pro posluchače, jež hudbu nevnímají jen jako kulisu. Zároveň na ní vyvolává otázky týkající se současného zrychleného přístupu k samotnému poslechu a vychází rovnou na třech discích. Zejména v dnešní době jde o odvážný a netradiční krok. O důvod víc, proč si její jméno zapamatovat.
Tracey Thorn – Love And It’s Oposite
Sedmačtyřicetiletá britka Tracey Thorn si jméno udělala hlavně v dobách největší slávy elektronického dua Everything But The Girl. Po jejich rozpadu se vrhla na sólovou dráhu, ale s bývalým kolegou Benem Wattem nijak kontakt nepřerušila, neb s ním sdílí domácnost a její alba vycházejí pod jeho labelem. „Love And It’s Oposite“ je její třetí sólovou deskou a druhou, která vznikla v produkci šikovného dje, producenta a remixéra Ewana Pearsona. Zatímco ale předešlá nahrávka šla ještě s rezervou zaškatulkovat do kolonky electropop, na novince se představuje v o něco klidnější poloze. Zdárně jí v tom pomáhají i přizvaní umělci: švédský zpěvák Jens Lekman, Al Doyle z Hot Chip a americká písničkářka Cortney Tidwell.
Faithless – Dance
Přes patnáct let existence, sedm alb, prověřené hity jako „Insomnia“,“God Is a DJ“ nebo „We Come 1“ a neotřesitelná pozice tanečních legend. Novinkové „Dance“ vychází v těchto dnech opět ve stejné sestavě jako všechny předchozí. Sister Bliss – blonďatá producentka, Maxi Jazz – vyžile působící černošský zpěvák a Rollo Armstrong – šedá eminence, supervizor a bratr zpěvačky Dido.Ta se stala v posledních letech jakýmsi stálým hostem. Jako první singl byla nasazená skladba „Not Going Home“, která až tranceově rozmáchlým zvukem připomene klasiky tohoto žánru , jakými jsou DJ Tiesto nebo Paul Van Dyke.
Jahcoozi – Barefoot Wanderer
Kosmopolitní trojice Jahcoozi usazená v Berlíně na novince znovu kouzlí se zvukem a všemožně si pohrává se styly. Výsledek ale naštěstí nezní jako přeplácaná „pochoutka“ z pejskokočičkovské kuchařky. Jejich eklektický mix dubu, trip hopu, experimentální elektroniky, regge a dubstepu je vytříbený a promyšlený do posledního detailu. Vše korunuje svým hlasem čokoládová krasavice Sasha Perera. Ten je někde na rozcestí mezi Trickyho ex Martinou - Topley Bird a Beth Gibbons z Portishead. Nezanedbatelní jsou na „Barefoot Wanderer“ také hosté ze všech koutů světa od New Yorku a Izraele až po Belgii a Keňu. Album vychází pod křídly BPitch Control berlínské techno královny Ellen Allien (vydávají zde též Modeselektor, se kterými Jahcoozi několikrát vyjeli na společné turné). Prvním singlem je coververze „Close To Me“ z autorské dílny plačtivých gotiků Cure.
Bomb The Bass – Back To Light
Jméno hudebníka a producenta Tima Simeona není na elektronické scéně nijak neznámé. Mimoto, že je duchovním otcem a zakladatelem projektu Bomb The Bass, má na svědomí také produkci alba Ultra od Depeche Mode, které bývá kritickou obcí označováno za to nejlepší z jejich dílny. Setkání s Depeche Mode bylo pro Tima vůbec docela stěžejní, proto jejich spolupráce trvá dodnes. Aktuálně v podobě hostování Martina Goreho na finální skladbě alba „Back To Light“. Ve výsledku důležitější se ovšem jeví osoba v Německu působícího brazilského dje Gui Boratta, který album produkoval a pomáhal dotvářet výsledný zvuk. Do studia si pánové pozvali ještě třeba zpěvačku Kelley Pollar nebo projekt Swayzak a společně natočili tepající taneční album patřící mezi to nejlepší ze současné nabídky.
Broken Social Scene – Forgiveness Rock Record
O kanadské hudební scéně posledních let se pomalu začínájí psát vědecké studie. Kanadský původ začíná být, respektive už nějakou dobu je, zárukou kvality. Kapely kolem labelu Arts & Crafts jako The Most Serene Republic, The Stars, Timber Timbre nebo The Hidden Cameras platí vedle třeba Arcade Fire nebo Wolf Parade mezi to nejkvalitnější, co místní trh nabízí. Předobrazem a hlavní hvězdou labelu je však kolektiv Broken Social Scene (jehož sestavou svého času prošla i zpěvačka Feist). Ti se po pěti letech znovu hlásí o slovo, což obdivným potleskem kvitují všichni soudní kritici a hudební publicisté. Na „Forgiveness Rock Record“ se čekalo dlouhých pět let a čekání se vyplatilo. Melancholický podtón, chaotický zvuk, folk, pop a post rockové plochy (práce producenta Johna Mc Entirea, který v minulosti spolupracoval na deskách Tortoise nebo The Sea And Cake). Další silný adept pomyslného žebříčku nejlepších alb roku.
Holy Fuck – Latin
Kanada podruhé. Inovátorské těleso Holy Fuck z Toronta sází na trochu experimentálnější formu, ale o žádnou intelektuální manýru se naštěstí nesnaží. Na to je také jejich práce s formou příliš tradiční a melodická. Lepí do sebe střípky analogů a živelné rytmiky živých nástrojů a trochu se tak přibližují například produkci !!! (chk chk chk) nebo Battles, se kterými také sdíleli podium na turné (z dalších třeba i s Mouse On Mars, Enon nebo Wolf Parade). Rezignovali na zpěv a tudíž jsou čistě instrumentální kapelou a to jim na osobitosti jen přidává. Třetí album „Latin“ vychází v těchto dnech v katalogu malého, leč agilního vydavatelství Young Turks, kde se pohybují ve vybrané společnosti loňské senzace The xx nebo psychedelické princezny Glasser.
Please The Trees – Inlakesh
Václav Havelka si na domácí scéně dokázal vybudovat pozici respektovaného umělce. Největší měrou za to může hudební produkce nijak se netající inspirací za hranicemi rodné hroudy. Svoje působiště našel ve vodách alternativního folk rocku a vzhledem k takřka nulové tuzemské úrovni stylově podobných interpretů , se není až tak čemu divit. Oslovuje-li vás tklivé písničkářství Billa Callahana, tradiční folkování Bonnieho „Prince“ Billyho nebo rockové smutnění Sparklehorse, je Please The Trees skvělou volbou. Jádro kapely tvoří mimo Václava (též vystupujícím pod jménem Selfbrush) členové táborského uskupení Some Other Place . „Inlakesh“ je zatím druhá jejich deska.
CD / LP / BLU-RAY / DVD
